Bulgur s houbami

Na tenhle recept mě přivedla jedna nejmenovaná restaurace (fastfood?) se zdravou veganskou a vegetariánskou stravou, kterou jsem zatím měla tu příležitost navštívit dvakrát. Při jejich ochotě nevím, jestli tam ještě někdy zavítám, ale to je věc jaksi vedlejší. Poprvé jsem si tam dala bulgur s houbami. A zachutnal mi. Proto jsem si hned v DM drogerii koupila jejich bulgur a čekala na tu super příležitost s ním taky něco ukuchtit. A jelikož je dneska pondělí a já se do toho zase rozhodla praštit (jako do zdravé stravy a tak), tak tu mám pro vás recept na mojí verzi bulguru s houbami. Která byla mimochodem dost dobrá! A navíc je to jednoduchý. Kdo mě zná tak ví, že nejsem typ na kuchtění o více jak 15ti položkách ingrediencí.

Nejdříve si uvaříme 100g bulguru podle návodu na obalu. Zvládla jsem to i já, fakt to není složitý. Zatímco se nám bulgur vaří, tak si nakrájíme na jemnou jednu menší cibuli (zhruba 70g), oškrábeme mrkev a omyjeme cuketu. Mrkev i cuketu jsem nastrouhala na struhadle na těch velkých očkách. Pokud to někoho přesně zajímá, měla jsem zhruba 65g mrkve a 200g cukety. Připravila jsem si i na kostičky nakrájenou slaninu (zhruba 52g). A pak taky houby, těch jsem si z mrazáku vyndala celkem nějakých 85g. Ty gramy pak píšu kvůli výživovým hodnotám, které mi vyšly.

Na pánvičce jsem si rozpálila dvě malé lžičky olivového oleje a přihodila tam slaninu, aby taky pustila trošku toho tuku. K tomu jsem po chvíli přihodila cibuli a prostě to tak restovala, až cibulka trochu změkla. K tomu jsem pak přihodila houby, zamíchala. Pak nastrouhanou mrkev a cuketu. Všechno pořádně zamíchat. Osolit, opepřit a já přidala i drcený kmín. Jinak bulgur jsem během vaření nijak nesolila.

Uvařený bulgur jsem pak pořádně promíchala se směsí na pánvičce a ještě maličko dosolila. Já totiž moc nesolím, takže radši kořeňte podle sebe. Na oběd jsem si vzala zhruba asi tak půlku. Jo, i přesně jsem si to zvážila a dalo mi to 296g. Což je asi 358 kcal. Z toho 40,7g sacharidů, 13,3g bílkovin a 13,6g tuků. Pokud by to někoho fakt zajímalo.

Fakt mi to chutná a budu si to dělat častěji. Druhou porci jsem nechala vychladnout a dám si jí třeba zítra nebo pozítří k obědu. Co vy a bulgur?

Sedí surikata na stromě a plete kakao..

eh, to byl špatnej začátek divnýho vtipu. Na tom stromě podle všeho sedí bagr a plete kakao. Surikata sedí v zoo. Upřímně nemám zologický a podobný zařízení moc v lásce, ale miluju surikaty. Kdo by je neměl rád, jsou super, cute a navíc jak vždycky tak sondujou.

Byli jste už někdy někdo v Drážďanské zoo? Co si budeme povídat, je to zoo jako zoo (více méně), ale já tam byla včera a tak proč se nepodělit o pár fotek? Kdo by se nechtěl kouknout na zvířátka? A navíc to byl fakt super den, pěkný počasí, ani moc vedro, ani zima. Cestou zpátky jsme zabloudili jenom o devět kilometrů, ne o víc, jako když jsme v Drážďanech byli o Vánocích. Prostě super.

Přijeli jsme tam akorát před třetí a od tří bylo krmení tučňáků. Tak jsme pospíchali, ať to jako neprošvihnem. Slečna měla krapet zpoždění, takže jsme to stihli. A beztak si jenom vzala kýbl s rybama a dávala je tučňákům. Kecala přitom německy. Netuším co, ale měla krásně vymakaný ruce!

Zvířátek tam bylo dost, o tom žádná. Třeba tahle super malá opička, co měla fousy jak nějakej dědek a pak si tam na nás i otvírala pusu. Když kliknete na fotku, tak se vám zvětší a možná to i půjde vidět, sem jí totiž zachytila v ten pravej okamžik.

Plameňáků tam bylo celý stádo a dost to u nich smrdělo. Na týhle fotce konkrétně jenom zlomek množství, co jich tam bylo. Každopádně jsou to super ptáci. Ty nožičky jak větvičky. Konkrétně jsem se snažila toho vpravo zachytit v týhle póze co tam je. Ještě kdyby mi tak ohnul tu nožičku, jak je u plameňáků zvykem, tak bych byla šťastná žena!

Takovýhle megaželvy tam byly celkem čtyři! A jedna tam byla už od roku 1971! Páni. Škoda, že se tam nepsalo, kdy se narodila.. Prostě jak víme, želvy se dožívají i 150 let (díky Nemo) a tyhle tam asi ještě budou pěkně dlouho. Bylo fajn, jak byly takový líný. Sme tam u nich chvíli stáli a tahle jedna jako po chvíli tak líně zvedla hlavu, mrkla očkem a zase hlavu položila do trávy. Nikam nespěchaj, to je fajn. Maj ještě dlouhej život.

Oslíky a koníky a kozičky tam taky měli. Tenhle oslík konkrétně vypadal, že je asi těhotnej. Teda těhotná. V dnešní době je třeba bejt genderově korektní že jo.

A jo, byli tam i klokani. Tihle menší tam poskakovali a vesele papkali. O kus dál pak i spal párek větších, asi dospělých klokanů.

Tenhle jelen (?), nevím co to bylo, kartičky tam byly v němčině. Byl dobrej. Chvíli tak na mě koukal, jak tam klečím u plotu a pak se teda odhodlal a přišel až takhle ke mně. Koukli jsme na sebe, on na mě, já na něj. Předali jsme si pár myšlenek a zase si šli každý po svých.

Tady jsem se pokoušela o detail ryby. Celkem se mi i povedl. Jo, byl tam i krokodýl, ale tak debilně vidět, že ani nemá cenu vám sem tu fotku dávat. Ani se nehnul. A měl takovej divně pokřivenej čumes. Ale byl to první krokodýl, kterýho jsem takhle v životě viděla, a to se počítá!

Bylo tam spoustu zvířat, ale nechci sem cpát všechny fotky, protože jsem toho moc nefotila a když, tak asi dvacet fotek surikaty, deset mangust a tak. Co mě ale zaujalo, byl nádherný park zhruba uprostřed zologické. V tom parčíku bylo plno růžových keřů a procházely se tam pávy. A byla tam taky krásná lampa. Přímo jako z Narnie.

A páreček exotů se taky fotil u pštrosů..

Skandinávské dobrodružství - část druhá

V přístavu na nás čekalo nalodění na noční trajekt přímo do Osla. Velké kufry jsme nechali v autobuse, něco málo sbalili sebou na trajekt, abychom tam mohli přežít noc a šlo se dlouhatánským tunelem až pro palubní lístky. Vyndat občanky nebo pasy a hurá ke kontrole. To proběhlo celkem rychle a bez problémů. Pak už se jenom nalodit a najít ty naše kajuty. Jo a taky si mezi sebou proházet palubní lístky, abych mohla být na kajutě s kamarádkou a ne se slepicema ehm.

Měli jsme kajuty až úplně dole. Auta a autobusy byly dokonce v podlaží nad námi. Takže jo, cestovali jsme asi tím nejlevnějším, co se tam dá koupit, ale i tak to bylo celkem dobrý. Až na ten smrad a absenci signálu. Když člověk sešel až na druhý deck, tak to tam prostě.. Podivně smrdělo. Jako, po chvíli se na to dalo v klidu zvyknout a nebylo to zas tak hrozný. Akorát tam nešel signál ani wi-fi. Za tím člověk musel vystoupat do vyšších pater.

Na kajutě jsme byly po čtyřech, já spala dole, protože jsem se bála, že bych z tý palandy prostě spadla. Ta vrchní postel byla taková sklápěcí a bez nějakýho zábradlíčka nebo tak. Takže jsem si rychle zabrala spodní. A řeknu vám, i na tom trajektu, v tý nejnižší třídě, byli ty postele a matrace děsně pohodlný! Koupelnička byla úžasná, no prostě super zážitek.

Dala jsem si rychlou sprchu a pak hurá vyšlápnout nahoru na palubu, sledovat vyplutí z přístavu. Hrozně jsem se bála, že mi bude špatně a tak. Ale nebylo. Naštěstí nás nepotkaly žádný velký vlny a tak se ta cesta obešla bez zvracení a podobných věcí. S kamarádkou jsme byly dost unavený a asi tak v devět večer to zabalily a šly prostě spát. Takhle jsem se dlouho nevypsala. Fakt jsem vytuhla jenom co jsem zavřela oči a spala až do půl sedmý ráno, kdy nás laskavě (fakt dost nahlas, až sem se lekla) probudil ženský hlas, že za hodinu jsme v Oslu.

To ráno se mi stala taková veselá příhoda, která je typická asi fakt jenom pro Čecha. Paní hlásila, že snídaně jsou tam a tam, no tak jsem ta šla, že jo. Prostě si dát dobrou snídani, možná i kafe. To jsem si dala a byla fakt dobrá. Palačinky se sirupem, jablíčko a kafe. Vyšla jsem a prošla bez povšimnutí. No až pak, když jsem o tý snídani říkala našemu děkanovi, jsem se dověděla, že se to jako mělo platit. Jo, byl to trapas a ještě teď je mi trapně, když si na to vzpomenu. Jak jsem si tam nakráčela a tak. Prostě jsem měla za to, že je to jak v hotelu, dáš si snídani v ceně a tak. No nebylo to tak. Prý si mě ale asi nikdo nevšiml, protože jsem tam šla fakt dost suverénně s pocitem, že to je fakt zadarmo. Kdybych dopředu věděla, že se to platí a chtěla tam proklouznout, tak by mě určitě někdo naschvál chytil. Takhle jsem asi fakt vypadala, že tam patřím. No, a hádáte správně, že na trajektu cestou domů jsem si pak na snídani už nešla a normálně jsem si jí koupila v bufetu tam.

Cesta nakonec utekla teda rychle, protože jsem jí celou prospala. Do Osla jsme dorazili v 7,30. Popakovali jsme si u autobusu nějaký věci zase a vzali si jenom to, co chceme na procházku městem. Měli jsme totiž nějaký čas si město projít. Ale o mém prvním setkání s tímhle krásným, překrásným a úžasným městem, do kterého jsem se zamilovala na první pohled, tak o tom zase příště. A slibuju, že nebudete čekat tak dlouho. (Ne, fakt se to pokusím sepsat co nejdřív)

Životopisy, životopisy a.. videodotazník?!

Po státnicích mám ještě čas do konce měsíce, abych si našla práci nebo se šla registrovat na pracák. Jasně, že na pracák se mi nechce. Protože nemám náladu potkat tam dalších dvacet inženýrů, co se tam jdou registrovat. Což je smutná pravda. Jéééj, sem inženýr.. Ehm, tak hurá na pracák, protože tě nikam bez dvaceti let praxe prostě nevezmou! Případně prej berou furt v mekáči nebo káefcéčku. Vybalování zboží někde v supermarketu může být taky sranda. Ale proto jsem se přece nepotila těch pět let ve škole, neprotrpěla jsem si vaření v kotli jménem státnice, abych dostala před jméno tu pitomou zkratku a obracela falešný hovězí ve fastfoodu. Ne, to fakt ne.

Jo, rozeslala jsem asi milion životopisů do různých společností. Milion jich nebylo, ale troška nadsázky nikomu ještě neublížila. A momentálně asi můžu být ráda, když mi jako napíšou, že pro mě nemají žádný místo. Ale je super, že si můj životopis nechaj, kdyby se vyskytla vhodná pozice odpovídající mýmu profilu. How sweet.

Flintu do žita ale neházím. Rozeslala jsem toho dost a třeba se někdo chytne. Třeba dneska mi přišel e-mail, že jako je můj životopis zaujal a ať jako vyplním videodotazník. What? Mám natáčet video? Dyť sem šeredná jak noc a tupá jak poleno! Eh, to jsem vážně nečekala, že bych jako musela přes video odpovídat na nějaký otázky. A to prosím ještě ani není záruka toho, že vás vyberou. A pokud jo, ještě na mě čeká pohovor? Fakt? Mám se ztrapnit na videu a pak se tam ještě ukázat? No, okej, výzva to je. A práce v tý společnosti by mě celkem asi i lákala. Přeci jen sem tam poslala životopis že jo. Čas mám přesně týden na natočení. No, to bude.

Doteď jsem byla zvyklá, že jsem prostě poslala životopis s motivačním dopisem a bylo. Jo, motivační dopis, to je taky kapitola sama pro sebe. A vypotit něco, co na první pohled nezní trapně a kýčovitě musí být fakt umění, který neovládám. No ale videodotazník? To je mi novinka, do který se mi nechce, ale asi je to nutný zlo. Proč sem si radši neudělala jenom výučák.. no jo.. protože sem levá jako šavle že jo..

Skandinávské dobrodružství - část první

Moje skandinávské dobrodružství začalo, kdy mi děkan naší (mojí bývalé) fakulty, v rámci jednoho projektu financovaného z Norských fondů nabídl, jestli se taky nechci zúčastnit exkurze do Norské Voldy. A víte, já nejsem ten typ, co by si užíval dovolené u moře. Teda, nikdy sem tam nebyla, ale jelikož si neužívám ani tady moc léto a flákání se u vody, pochybuju, že u moře by to bylo jiný. Zkrátka nejsem ten typ, co se vyvalí na pláži a… no a tam se válí. Lákají mě severské země. Lákaly mě, a to jsem tam ještě ani nemusela být. Věděla jsem prostě, že tam patří moje srdce. Jo, kýč, ale fakt to tak je. Jen co jsem vstoupila na Norskou půdu, věděla jsem, že to je ono, tuhle zemi si zamiluju na první pohled. A taky se tak stalo. Ale to dost předbíhám, takže hezky od začátku.

Všechno to začalo v pondělí 9. května zhruba v 0:30, dalo by se říct ještě večer. Dotáhla jsem si kufr před fakultu a tam stál ten autobus bez záchodu, kterým jsme měli cestu podstoupit. Celkem nás bylo 19 + 2 řidiči. Pět učitelů, čtrnáct studentů (více méně). Posadila jsem se zhruba dopředu, připravila si dečku a polštářek. A čekala nás cesta přes Německo. Tu jsme celkem prospali. Teda většina. Já potřebovala v noci děsně čůrat a prostě jsem tak nemohla usnout. Takže jakmile řidiči v noci zastavili někde na německém parkovišti pro kamiony, okamžitě jsem vyběhla. A pak se mi spalo fajnově. Teda, tak jak se jenom může v lůžkovém autobuse. Nechápu, jak tam někdo mohl zalomit prostě bez problémů. Já se v tom autobuse skoro vůbec nevypsala. Ale jinak cesta Německem utekla rychle. Až na zácpy na dálnicích do Hannoveru a Hamburku. To bylo strašný. A jestli si ještě někdo bude stěžovat na D1, tak asi ještě nikdy nejel po Německý dálnici. Fakt příšerný.

Jen co jsme ale po kontrole na hranicích přejeli do Dánska, to byla jiná. Krásný dálnice, všude lány, louky, větrný mlýny. Sem tam nějaká budova. Tam se jelo jako po másle. Až do Frederikshavnu, odkud nám jel trajekt do Osla. V přístavu jsme se ale na chvíli zdrželi, než jsme se měli nalodit, takže jsme si trošku prošli město. Podivila jsem se na tom, jak si tam prostě nikde nikdo nepoutá kolo. Prostě přijedou, opřou kolo do stojanu a jdou. A nikdo to neukradne. Rozhodně jiná mentalita a kultura jak u nás. A to teprve mluvím o Dánsku heh..

Tímto bych asi první část vyprávění o mém norském dobrodružství ukončila. Chtěla bych vám do dávkovat postupně a ne to všechno vybalit najednou. Je toho totiž tolik, že by to vydalo i s fotkama (kterých mám k šesti stovkám) na menší knihu. Příště se těšte na můj první (a ne poslední) zážitek z trajektu. Teď ještě pár fotek z Frederikshavnu.